Jsme česko – italská rodina a ctíme tradice obou našich kultur. Nesmírně nás potěšilo, že se v Praze před nějakou dobou objevila iniciativa „piccolo neexistuje“. Díky ní se lidé dozvěděli, jak má vypadat správné espresso a my si konečně můžeme dát „caffè“ téměř všude a bez zdlouhavého vysvětlování.:)
Tradice versus pokrok
Také jsme zaznamenali boom pražíren a podniků zaměřujících se na servírování kvalitní kávy. Tendence je to skvělá, ale při vší úctě, nic se nemá přehánět. Tady jsme totiž, my Češi, zase malinko ujeli. Espresso v první řadě znamená „rychlé“ a v Itálii se pije převážně na stojáka.
Vznikne tak, že vám ho „barista“ připraví téměř kosmickou rychlostí a tanečními pohyby zatímco si vyslechne všechny radosti i strasti vašeho dne. Upozorňuji, že v ten samý moment obsluhuje dalších 3 – 10 klientů v podobném rozpoložení, jako jste vy. Z baru odcházíte po pár minutách příjemně vykecaní a s hořkou chutí v ústech, která vám vydrží i několik hodin. (Italové pijí záměrně vodu před kávou a ne po ní).
Běžný Ital tedy rozhodně nepotřebuje psychologa, v dobrém rozpoložení ho udžují hned dva: farář a barista… Šťastný to národ!:)
V mnoha výběrových kavárnách se u nás servíruje káva nejvyšší kvality a hodně málo pražená, aby nedošlo ke spálení zrn. Myslím si, že posun k větší kvalitě podávané kávy je rozhodně skvělý, nicméně…
Obsluha z nějakého důvodu porci kafe pokaždé váží. Zatím jsme nepřišli na to proč:). Interakce s klientem je téměř nulová, protože člověk, co připravuje kávu, už toho má i tak nad hlavu. Takže pokud si zde dáte vaše velmi pomalé espresso, odcházíte po nějaké době sice nevykecaní, ale s kyselou chutí v ústech.
Naštěstí pro nás dva existují podniky, kde vás vřele a rychle obslouží a moderní lehce nakyslá chuť neztrácí tradiční hořkost. Zde se tradice a pokrok spojili v téměř dokonalý celek.
Ta hořkost je obrovsky důležitá, protože pozitivně ovlivňuje stravitelnost. Asi není třeba připomínat, že v Itálii se pije kafe vždy až po jídle…
A co ta roubenka?
Rozhodli jsme se, že chceme zapustit kořeny na českém venkově. Našli jsme/našel si nás nádherný pozemek a teď právě tvoříme projekt domu. Hledáme cestu jak zde vědomně a ekologicky žít.
A opět tradice versus pokrok
V místě, kde chceme stavět, je spousta nádherných roubených stavení a tradice je cítit na každém kroku. Přestože zde nejsou nijaká přehnaná stavební omezení, tak je nám jasné, že tady prostě nelze vykouzlit jen tak ledajakou stavbu. Tradici je třeba pokorně respektovat, ale…
Na druhou stranu ale oba milujeme světlo a velké prosklené plochy jsou pro nás základ kvalitního interiéru. Také jsme citově i profesně spojeni se systémy využívajícími obnovitelné zdroje a je naší obrovskou vášní snaha o udržitelný životní styl.
I pro architekta je tohle trošku oříšek!
Hledání harmonie mezi tradicí a pokrokem
A co je to vlastně to „tradiční“? Kopírovat původní stavby, dělat nové domy tak, aby vypadaly podobně jako ty staré? Nebo je fajn „vyšvihnout“ nový a moderní dům ale v proporci toho původního, tedy podobně velký a pod stejně šikmou střechou?
Já myslím, že je třeba jít nejprve hodně pod povrch.
Tradiční způsob myšlení je, podle mě, ten, který v první řadě bere ohled na příští generace a respektuje jejich nárok na kvalitní život. A dále uznává a používá to, co ještě funguje (jako je báječně hořké kafe a milá obsluha) a vylepšuje to, co je již překonané (třeba přináší kvalitnější kávová zrna a citlivější pražení).
Takže zde je naše soukromá anlýza:
Co ještě funguje:
- stavění z lokálních materiálů (udržitelnost, respekt, nízké nákady na dopravu a nízká zatěž CO2)
- jednoduchost konstrukce (kterou zvládne i místní řemeslník a není třeba extra specialista, stavba jde rychle od ruky a vyhnete se zbytečným chybám)
- přírodní stavební materiály (zdravý život v budově, optimální vlhkost, minimum prachu)
- celková proporce budovy (zapadne do kontextu vesnice a dobře odolává silnému větru)
- velikost domu (malá – tak akorát:)) a uspořádání místností (dům podporuje rodinný život pospolitost a dobré vzájemné vztahy, dobře se uklízí, stavební náklady jsou udržitelné)
- detail (budova bez krásných detailů je totiž studená a anonymní jako panelák)
- zdroj sálavého tepla (kamna jsou kamna a člověk „teplo domova“ moc ocení)
- obdélníkový půdorys (miluji jurty i jiné kruhové stavby, které jsou skvělé pro setkávání, ale mi Evropané zažíváme tradičně větší harmonii v obdélníku.)
Pokud tento seznam s vámi alespoň trošku souzní, rozhodně mrkněte také na můj článek Dřevostavby, sláma a tři malá prasátka.
Co můžeme do domu vnést nového – pokrokového:
- velká okna (přináší světlo i teplo a propojují vnější a vnitřní prostor)
- moderní konstrukce střechy (menší spotřeba dřeva a větší využití vnitřního prostoru domu)
- tepelná izolace domu (ekologická samozřejmě)
- vodovod, kanalizace, elektřina a domácí spotřebiče (holt jsme už rozmazlení)
- sběr dešťovky (sofistikovanější, než sud)
- ekologická čistička odpadních vod
- technologie (fotovoltaika, nucené větrání s rekuperací…)
Pokud vás poznámka o nuceném větrání s rekuperací trošku vyděsila, naprosto vás chápu! Možná je vám totiž pomyšlení na pasivní dům úplně cizí.
Vězte, že já jsem si k pasivním domům hledala cestu mnoho let.:)
Pro a proti pasivních domů vám už brzy moc ráda shrnu v samostatném článku, ať si můžete udělat vlastní názor.
V tomto místě tedy píši černé na bílé a vytrubuji do světa, že cesta za naším domovem je především hledání harmonie mezi tradicí a pokrokem. A protože věřím, že takový dům vytvořit jde a že toto téma zajímá nejen mě, ale i mnohé další z vás, ráda budu na tomto blogu sdílet naše objevy a zkušenosti. Držte nám, prosím, palce!
Pokud se vám můj článek líbil a inspiroval vás, budu moc ráda, když mu dáte lajk a budete ho sdílet.
Jestli se chcete na něco zeptat, napište mi do komentářů. Moc ráda odpovím!
