Hra na „Proč prostor“? Jo! Hra pro jednoho hráče!:)
Je ideální pro protivné situace plné nudy a totálně ztraceného času. Jako když například čekáte na opožděnou kamarádku/kamaráda v divadelní kavárně. Anebo pokud má váš manžel neodkladný pracovní hovor zrovna během romantické večeře (ehm pardon, muži, za nepravděpodobný příklad a ještě k tomu ze ženského světa). Nebo prostě tehdy, pokud jste kdekoli nuceni čekat na cokoli nebo kohokoli.
A tato hra se vám tak zaryje pod kůži, že ji nakonec budete hrát vlastně kdekoli a pořád. Proč? Protože vás bude moc bavit a protože je úplně jednoduchá a nemá vlastně ani žádná pravidla.
I dospělí si totiž potřebují hrát a hlavně občas nemuset dodržovat žádná pravidla. A taky je tak nenápadná, že ani nikdo nebude vědět, že ji hrajete… Tedy pokud mu to sami neprozradíte. 🙂
A do třetice proto, že vám pomůže na chvilku zapomenout vaše starosti a umožní vám být tady a teď.
K čemu je ta hra vlastně dobrá?
Kromě toho, že vám možná zachrání večer a uklidní vás :), vede k vašemu lepšímu poznání sama sebe a k pochopení, jaký prostor právě vy potřebujete a proč. A pak si už nebudete obklopovat ničím, co vám neslouží. A ani se už neztratíte v záplavě nádherných časopisových interiérů, protože budete vědět, které vás mohou opravdu inspirovat a které se vám „jen líbí“.
Odmalička
Kdysi jsem četla knihu Tajuplné dětství od Marie Montessori a zůstala mi dodnes v hlavě jedna pasáž. Psalo se tam o malém dítěti, které jeho vychovatelka vozila denně v kočárku stejnou cestou, a dítě každý den projevovalo radost, když procházely kolem mramorové desky osazené ve starobylé šedé zdi. Přestože byl dům plný nádherných květin, pro dítě právě toto zátiší představovalo harmonii, a denně u něho museli kočárkem zastavit a „kochat se“.
Dítě, jako všechny ostatní děti na světě, zrovna procházelo obdobím citlivým na pořádek, bylo vnímavé a přesně vědělo, co potřebuje.
Možná vidíte, že vaše děti to mají stejně? Jsou vědomé, vnímají, pozorují a chápou, co potřebují…
Dělejte to jako ony a získejte jejich jistotu. Nebudete pak utrácet spoustu peněz za něco, co se vám vlastně nelíbí..
Není to hned, ale když si budete sem tam hrát, posílí se zase vaše jistota a máte úspěšně nakročeno k ideálnímu domovu.
Jak se to tedy hraje?
Sedíte (nebo třeba stojíte), rozhlížíte se po prostoru, kde se nacházíte, a hodnotíte ho. To nám ženám jde obzvlášť dobře, něco hodnotit.
Důležité ale je, že nejen hodnotíte, ale hlavně se sami sebe neustále ptáte, PROČ hodnotíte zrovna takto. Co vás k tomu vede?
- Proč se mi toto líbí/nelíbí?
- Proč mi to vadí?
- Proč se tu cítím dobře/špatně?
- Proč můj pohled přitahuje tato barva/materiál?
Nejprve se zaměřte na prostor jako celek, pak na jeho části a potom se věnujte nábytku. A nakonec, pokud manžel telefonuje opravdu hodně dlouho, zaměřte pozornost i na nádobí v restauraci a různé doplňky (obrazy, osvětlení apod.).
Můžete to ale udělat i úplně obráceně a začít detaily nebo zkoumat jednou pouze nábytek a jindy třeba velikost prostoru.
Pravidla tu opravdu nejsou, ale pár doporučení přeci:
- V každém prostoru se snažte najít negativa i pozitiva (i v tom nejošklivějším se něco pozitivního určitě najde).
- Pokud se zrovna nacházíte v období před návrhem nebo realizací vašeho domova snů, berte hru opravdu vážně (a zároveň nevážně) a své poznatky si pokud možno pište.
- Hodnoťte nejprve opravdové interiéry (3d), a teprve až budete opravdoví mistři, pusťte se do těch placatých v časopisech.
- Nebuďte překvapeni, že se dozvíte mnoho nového i o sobě samých
Přeji vám krásnou zábavu, a pokud vás článek bavil, budu moc ráda, pokud ho budete sdílet dál nebo mu dáte lajk.
A pokud se do hraní naplno pustíte, napište mi do komentářů pod článkem nebo na facebook, jak vám to jde a co jste se o sobě dozvěděli.
Jste kreativní? Přidejte se k nám ve facebookové skupině Prostor pro kreativní život!
PS:
On: (končí telefonát) „Promiň, miláčku, že mi to trvalo tak dlouho.“
Ona: (s úsměvem) „Nevadí, výborně jsem se tu zatím bavila.“
On: (nechápavě) „…eh?…“
Po cestě z restaurace:
Ona: „Nadchl mě ten lustr nad naším stolem. Víš, on dělal na stropě tak nádhernou hru světla a stínu! Uklidňovalo mě to. Líbí se mi interiér s nádechem orientu…“
On: „…ehm…lustr?…“
PSS: Milí muži, apeluji na váš smysl pro humor! Snad se na mě nezlobíte…