Proč Italové nemívají dětské koutky

V Itálii jsme dlouho žili a i teď, když jsme se usadili v Čechách, tam často a rádi jezdíme. Vždycky jsem přemýšlela, proč Italové v restauracích nemívají dětské koutky, a nejdřív mě to dost štvalo a přišlo mi to vůči rodinám s malými dětmi vyloženě nefér :).

Nakonec jsme ale museli dát Italům za pravdu. A uznat, že právě oni jsou experti na to, jak naučit děti jíst kvalitně a také jak naučit dítě sedět v klidu u jídla. (Popravdě řekla bych, že u nich jde oboje nějak samo…)

Příliš „baby-friendly“ podnikům, s velikými dětskými koutky, se tady raději vyhýbáme obloukem. Proč?

Protože tam řádí a my prudíme 🙂

Děti jsou kouzelné v tom, že berou věci tak, jak přicházejí, a umí se krásně přizpůsobovat jakékoli situaci a také prostoru, ve kterém se nacházejí. Reagují na to, co my jim komunikujeme. A my komunikujeme i tím, jak utváříme prostor. (Na toto téma jsem už psala několik článků například: o obýváku, dětském pokojíčku … a také e-Book).

Pokud tedy dítě vejde do prostoru restaurace a před sebou vidí hernu, „hřiště“, hromadu hraček, které má k dispozici, tak si to běží užít a nic jiného ho nezajímá.

Má radost, takže třeba nahlas výská nebo si zpívá.  Možná se hádá o hračku s jiným dítětem, protože ji zrovna nutně musí mít! 🙂

Možná také hračky krámuje po celé restauraci, protože je prostě potřebuje ukázat rodičům anebo proto, že nechápe, že herna končí na „hranici“ koberečku, nebo ho nebaví pohybovat se jen v rámci „oplocení“.

V koutku má sice vzorně sundané botičky, ale přeci si je nebude pořád obouvat, když chce jen něco říct mamince. Takže to nakonec končí tak, že ponožkami „vytře“ celou restauraci a tu špínu do koutku zanese stejně🙂

Výsledkem tedy často bývá, že dítě ani rodiče se v klidu nenají. Dítě, protože má moc práce a taky je možná moc nervózní z toho, že se nemůže naplno projevit, jak by chtělo. A rodič, protože musí dítě pořád hlídat, prudit a peskovat, aby se chovalo slušně, a také se snažit, aby jejich děcko alespoň něco snědlo.:)

Do restaurace se ale přeci jdeme najíst!

Pro Italy je jídlo priorita. Milují nákup ingrediencí, užívají si vaření a řeší každý detail, jedí pomalu a vědomě, a pokud to jde, stráví u stolu hodiny. Když zrovna nejí, tak si o jídle alespoň povídají:).

Je tedy nad slunce jasné, že pokud se někam jdou najíst, potřebují tam dostatečně velký stůl, pohodlné židle, rychlou a milou obsluhu a skvělého kuchaře (většinou také potřebují poznat majitele podniku, aby se cítili exklusivně). No a ty italské děti to tak nějak samozřejmě poberou. Venku na hřišti řádí jako blázni a u stolu pak sedí a baští, jako dospělí.

Možná je to tak trochu i tím, že Italové mají to laskavé „baby-friendy“ chování už v sobě a dítě tam tedy snáze a nenásilně proniká do světa dospělých.

Každopádně my chodíme s dětmi také už téměř jen do „normálních“, „dospěláckých“ restaurací, kde vám maximálně půjčí pastelky nebo puzzle na zkrácení čekání a zpráva: „Tady se sedí a jí a nelítá a neřve!“ byla zatím pokaždé našimi rošťáky přijatá tak nějak automaticky, asi od toho prostoru. Takže nemusíme nic vysvětlovat. Náš tříletý Daniel už je tak daleko, že si většinou sám něco objedná ještě dříve, než zvládneme otevřít jídelní lístek.:)

A já jsem moc ráda, že se mohu v klidu najíst (i když ne 2 hodiny, jako průměrný Ital) a popovídat si s dětmi a manželem a netrávit většinu času tím, že se snažím s cizí maminkou diplomaticky vyřešit hádku o nějakou superdůležitou hračku. 🙂

Závěrem

Milý čtenáři, tenhle článek je možná trošku (hodně) nadsazený, protože jsem se snažila, aby byl veselý a aby vás bavil.
A možná to vše vnímáte úplně jinak a „koutky“ milujete.

Pokud se ale člověk nad uvedenými souvislostmi jen trošku zamyslí, tak si třeba uvědomí, že někdy za „nevhodné chování“ dětí mohou okolnosti a ne ony samy, pak se snad ten dospělý svět k tomu dětskému zase i milimetr přiblíží a budeme k rošťákům shovívavější.
A mimochodem o dětech a jídle podobně smýšlela svého času i Marie Montessori! I ona tvrdila, že dítě se potřebuje na své jídlo plně soustředit, jíst v vhodném prostředí (k tomuto účelu určenému) a dostat od dospělého důvěru, že „správné stolování“ samo dobře zvládne.

No a ty italské restaurace jsou sice fajn, ale přebalovák na záchodě nemají skoro nikdy! Ach jo.:)

Jednu malou vychytávku bych pro vás ale přeci jen ještě měla. Vždycky jsem odmítala během jídla na stole hračky, které děti rozptilují a odvádějí jejich pozornost.
Na druhou stranu jsem ale neustále přemýšlela, jak „udržet“ dítě u stolu mezi jedním chodem a druhým a také, jak motivovat děti, aby je bavilo prostírat. A ejhle, vymyslela a vyrobila jsem jim (a jejich tatínkovi) hravé podtácky (a podložky pod hrnce). Dnes už jsem některé podtácky dokonce „abgrejdovala“ na didaktické pomůcky pro školáky a předškoláky!!! Najdete je v MU-MU obchodě>>!

Pokud se vám můj článek líbil a inspiroval vás, budu moc ráda, když mu dáte lajk a budete ho sdílet.

Jestli se chcete na něco zeptat, napište mi do komentářů. Moc ráda odpovím!